29.5.2010 – Král Šumavy aneb druhý letošní pokus o maraton

Jak již název sám napovídá, vyrazili jsme na letos „již“ druhý marathon , a to přímo na Krále Šumavy.

Náš první pokus byl ŠELA a dlužno říci, že pro „ultramaratonce“ ( tedy mě, Pepeho a Otty ) to nedopadlo zrovna nejlépe, neboť sme to na 45 km zabalili pro silnou nepřízeň počasí. Zbytek týmu však do cíle dojel. Ale oni zase tu silnou nepřízeň neměli tak silnou jako my. I když na druhou stranu, ta nepřízeň . . . . . nic, končím, tečka. Teď budu psát o Králi.

Na Šumavu vyrazil team tří kusů natěšených, natrénovaných a naspeedovaných borců schopných si na start stoupnout s takovýma esama jako je třeba vítěz saharskýho etapáku Fojtík či Lukáš Bauer. Tedy Robik, Gajdik a Ottik. Do Klatov jsme vyrazili již v Pátek a zvládli jsme to za hezkých 3,5 h. Dali jsme registračku a pak fofrem za Kupčou do Janovic, abysme stihli urazit ještě pár škopků. Nic se nemá přehánět, tak jsme po pár Kozlech šli zalehnout.

. . . . . . střih . . . . . – sobota 9,40 h. :

Vyrážíme na start, nasadíme brýle, nasedneme a . . . . a někdo začne nadávat. Gajda si mění skla v brýlých tak surově, že je má úplně normálně nemorálně na dva kusy. „ Tak si dej náhradní a jedem.

Có, ty nemáš náhradní ?“ Nechápem. No nic, švihem na start, ať na nás nemusejí moc dlouho čekat. Na náměstí si Gajda zkušeně obstarává nový špéci brýle a už nám nic nebrání si dnešních 70 km pořádně užít.

Krátce po startu Otta houkne : “ tak sem vyplivl žvýkačku a můžem jet.“ Opřem se teda do pedálů a začnem se pomalu prokousávat pelotonem. Otta s Gajdou v pohodě, ale já ještě trochu bojuju se včerejšíma pivama. Po prvním táhlým stoupání se mi mírně začínají vzdalovat. „Že byste se kuva občas ohlídli a zjistili jestli vůbec žiju ? Jedete si spolu a na mě prdíte – sobci !“ Po dalších několika kilometrech ale nalézám ztracenou formu a o5 se stávám právoplatným členem našeho tria. Valíme jak sviňa a nástup střídá nástup. Zhruba na 17 km si Otta lehce odfoukne a zahlásí : „teď to přijde, bude motokros.“ A jelikož jsem zrovna na špici a shodou okolností taky excelentní sjezdař, tak to posílám dolů těžkou palbou. Mrknu za sebe. Otta je už taky přeplej z XC na DH, tak to solíme v tandemu. Předjíždíme tisíce riderů.Někteří jedinci na brzdách se nás možná trochu leknou a někteří si i trochu ponadávají. Těmto všem se dodatečně omlouváme. Promiňte, nešlo to jinak. ( jo, ale těm dvěma co mě chtěli zrovna zabit se teda omlouvat nebudu ) . Gajda nás jistí zezadu, kdyby něco. Nic, tak pokračujem. Na občerstvovačce nás asi po 10 min. dojíždí Kupča, kterej si zvolil prý „ dětskou trasu“, ale 45 km je taky slušná nálož. To je naposledy co ho vidíme, pak až v cíly.

Dalších pár kiláků je v pohodě. V jednom sjezdu tomu zase dávám pilu a najednou mě začne zprava předjíždět Otta.“Ty seš snad úplně . . . . . co ? . . . ty nejseš Otta, . . . tak to ne !“ Vychladni srnečku, nevíš s kým tancuješ ! Stisknu víc zuby, aby mě nevyskákaly všechny plomby, zatápím pod kotlem a mizím.

Přijíždíme k prvnímu brodu, kde se za hlasitého pokřiku diváků a bubnování hastrmana vrháme do vody. Brodem jsme projeli na jedničku a stejně tak i druhým o pár kiláků dál.

V jednom z mnoha dalších sjezdíků ( tento teda byl rozbitej a drncavej jak prase ) za mnou začal Otta výrazně zaostávat, a to tak, že ho pomalu dojížděl i Gajda. „Copak, copak Otty ? Á jé. Na řetězu normálně uzel. Rozborka, sborka na čas a můžem valit dál. Prej nám ve výsledku pak odečte 4 minuty, za to čekání. Takže Gajdi, nevěš hlavu, že tě sjezdaři dali na maratonu o 0,1 s . Morálně dals Ottu o 4 minuty. Dobrý. Na mě to teda nestačilo ( snad příště ), ale i tak seš dobrej.

Ono to teda vypadá, že to byl spíš sjezdovej závod, ale na rovinkách a ve výjezdech se nic moc nedělo. Jenom šlapání, hekání, pocení atd. Jo, sem tam nějaká ta halucinace. Někdo vidí bílý myšky a někdo zase jede přímo kolem zříceniny kostela. Neřeknu, kdo měl ty vidiny, ale . . . . . ( Gajdi, už to svinstvo neber. )

Pak se až skoro do cíle nic zvláštního nestalo. Gajda jezdil opatrně a s rozvahou čerstvýho ženáče. Otta to jednou ve sjezdu poslal do lesa, ale byl OK. Já sem to na stejným místě poslal k zemi. Kde sou moje chrániče ? Ruka, noha obalená bahnem a pod bahnem . . . . . krev. Normálně krvácím.

Posledních cca 15 km se trať narovnává a jede se už co chvíla po silnici. Takže nic zvláštního . . . . až . . . . . až na jedno. Široká a celkem prudká polňačka dálničního typu. Gajda jede na špici, udává tempo a pak najednou zmizí. „ Ty vole, kde je ?“ Hošan v sobě asi objevil kus extrémního sportovce ( typu Rob, Tom asi ) a normálně to sjel, jak cisterna s dusíkatým hnojivem, které selhaly brzdy. Kuva dost dobrý.

Pak už jenom cíl a úleva. Obrovská. Následuje sprcha, pivko, guláš, spánek. V neděli rozlučka a poděkování Kupčovi za dočasný azyl a odjezd do Brníčka.

Vzduch v duši.

Robik.