GPX Lago

Šumava Trip

To se tak zase jednou dohoukali 3 Bajkonurští veteráni na prodlouženým víkendu po bikeparcích. Původní cíl byl Schladming a Wagrain. Jelikož ale v Alpách pršelo, tak jsme se rozhodli pro náhradní variantu a nakonec se vydali na šumavský Špičák a do Geisskopfu.                                                                                                                                            
Ve čtvrtek ráno se parta ve složení Rob, Otta a Koule vydala na Šumavu. Po 4,5 h jízdy jsme už na sebe házeli brnění a kupovali permicu na lano. Jelikož jsem na sjezďáku seděl letos teprve podruhé a krosku taky dost flákal, taky to podle toho vypadalo. Ruce se mi po první jízdě klepaly tak, že kdybych šel na „malou“, tak bych si asi přivodil „organismus“ a plíce mě pálily, jakoby mi tam někdo nalil napalm a zapálil. Koule s Ottou byli ale hned nadšení ( v duchu si myslím, že jim jenom asi jeblo z nadmořské výšky).
Ve druhé jízdě se stalo to, co se zákonitě stát muselo. Pravotočivá zatáčka, velkej šutr, zamklá vidla a výstup z bajku krásným parakotoulem ( jelikož mám chrániče, nic se neděje). Odřenej loket ale asi mluví úplně jinou řečí. Otta s Koulem pochopitelně nic a jsou nadšení čím dál tím víc ( asi jim fakt hráblo). V následující jízdě Otta zkouší přejet ještě jednou přes celkem velkou dřevěnou houpačku, ze které musel v minulé jízdě na poslední chvíly seskočit.   . . . jo, jo, vypadává z ní a jde přes hlavu přímo na záda. Otřepe se jako zmoklej pes, a že prej to nic nebylo.
V další jízdě se připravuju na drop. Najíždím do zatáčky a znovu letím hubou napřed do kořenů a opět zkouším oblíbený parakotoul. Kurva, tohle už mě ale fakt bolelo, . . . hodně bolelo! Na stupnici bolesti od 1 do 10 pro mariňáky je to regulerní 5-ka. ( ale na stupnici pro normálního člověka je to něco mezi  auuu – doprdele – nechte – mě – umříít !! ). Je jasný že dělám, že jsem si toho skoro nevšiml. Sedřený předloktí vypadá, jakoby mě pokousal vzteklej pes. Už teď se těším jak si cvrknu, až si z toho ve sprše budu vymývat bordel.
V 17h přestává jezdit lanovka, tak to konečně taky zabalíme. Pro dnešek toho bylo až dost. Večer pojíme nějaký řízky, dáme pár piv a vlezem do peří.
Ráno si zaslouženě dopřejeme bohatou snídani a vyrážíme do Geisskopfu. Já si přelepím rozbitou ruku papírovým ubrouskem, aby se do mě zase nazakousl chránič, lupnu si jeden brufen a jdem na to. Na rozjezd volíme Flow Country. Krásně vyhlazená cesta plná klopenek je na rozjezd ideální. Jako druhou a třetí volíme „ Adidas Evil Eye“ a „Freeride“. Z obou jsem celkem nešťastnej, bo mi ještě nezačal působit brufik, a tak trpím jako zvíře. Po přestávce a pivku mě zázračně přestává všechno bolet a už si to taky užívám, jako moji dva rozjaření parťáci. Adidas        Evil Eye i Freeride jsou teď už i moje oblíbené cesty. Zhruba v půlce Evilu je nad zemí na lanech přivázaný prkno, které se po najetí lehce rozvlní. Já si napoprvé samozřejmě v půlce musím vystoupit, stejně tak Otys. Koule s tím problém nemá. On prostě letos nemá problém s ničím. Pak Otta vezme do ruky foťák, ale to už se mi stejně jako Koulovi daří lávku přejet pokaždý. Otta si z ní ještě jednou vystoupí, ale nakonec ji pokoří i on. Pak se přesunujem na DH trať, kde si přes balvany troufne skákat opět jen Koule. Otta nic, ten fotí a mě se jenom, tak nějak . . . nechce. Připravuju se totiž na velkej drop úplně dole. Otta si nachystá foťák a já se jdu pokusit o svůj první dnešní infarkt. Skočil jsem to nakonec dvakrát a stejně tak Koule. Na parkáču dáme ještě pivko a razíme zpátky na Špičák. Sprcha, jídlo, pár piv a pro dnešek končíme.
Druhej den ráno si už zkušeně lupnu brufen hned u snídaně a celej den jezdíme na Špičáku. Dřevěnou houpačku už s Ottou radši neriskujem a objíždíme ji. Ne tak Koule. Krásně ji bez zaváhání přejede. Snaží se tvářit normálně, ale má u toho tak pyšnej výraz, jakoby právě vysral největší hovno na světě. No, . . . budiž mu přáno.    . . . a pak se to stalo – v následující jízdě zcela nepochopitelně z houpačky vypadává ( ale že mu to trvalo ) a po pádu se tiskne k zemi jako pedofil k 10-ti leté školačce. Zcela nesportovně se nad tím lehce pousmějem.
Kolem 18 h to balíme a po pivku zmoženě lezem do betle.
V neděli dopoledne ještě dáváme 5 jízd a po obědě to balíme a vracíme se zpátky do Brníčka.

Letošní sezóna co se týče sjezdování na kole, se pro většinu z těch co ještě na kolo vlezou, natáhla na neuvěřitelných 5 (slovy pět) týdnů !!! Přinášíme pohled jednoho z nás na těch pár dní… …více zde

Punkbike zakončení sezony, tentokrát polo legální. Fotky z kuřimské části závodu.

…  To se tak jednou štyry borci ze štatlu dohókali, že si udělají trip na pár dnů do Rakous.

Takže se jedno hezký čvrteční brzoráno vydali na cestu ve složení : dobré borec Robik, betálné borec Otta, těžké borec Koule a . . . . a . . . . ( zrovna mě jaksi nenapadá žádnej vhodnej příměr . . . . , . . . . jo už vím ) a prostě Snip.

Cíl cesty byl dán předem. Schladming a Leogang. Cesta do Šládmu proběhla v klidu ( až na pár lehce úsměvných chvilek ).To, když se třeba Otta rozhodne ignorovat kamion…

… pokračování…

Každý z nás má sjezďáka i nějaký to další kolo jako xc, přibližovadlo, šrot atd. Již dávno nadešel čas si postavit jedno univerzální kolo na vše. Něco na čem se dá jet 100 kilometrovej maraton, nebo projet lehčí freeride trasy v bajkparcích a projet celý Alpy nahoru i dolů. Prostě enduro. Samozřejmě, že se dá zajít do obchodu a nějaký takový endurko vybrat, ale to je pro teplouše. Kolo se musí prostě sestavit od základu podle vlastních představ. No a když se minulý rok objevila nabídka na dva rámy GT Sanction za lákavou cenu šli sme do toho. A na začátku nové sezony sou bajky už v plným provozu.

… pokračování…

…pravidla jsou od toho aby se porušovala, tradice jsou od toho aby se dodržovaly…

…jen stěží si lze vzpomenout na doby, kdy nás jelo pět, šest…. bléééééé

… díky penalizaci za zjednodušení tratě obsadil Snip až pátou pozici …